Když jsme na jaře letošního roku naplánovali letošní Bike week v nám již dobře známé lokalitě u překrásného jezera Lago di Garda a okolních horách, sestavili team pro letošní „expedici“ v sestavě, Mudraci Bučo a Giros, Novatopák Pitbul a nezařazený Majkl a stanovili termín akce, téměř okamžitě přišel Majkl s nápadem, „ A co se takhle po cestě stavit v Saalbachu v Alpách, přespat u kámoše Pavla Podoly a zúčastnit se místního proslulého závodu Hinterglemm“.
Téměř jednomyslně a natěšeně jsme souhlasili… podrobnosti, jako délka závodu a výškový profil, jsme se dozvěděli až měsíc před závodem, tedy v době, kdy jsme byli přihlášeni… aaaa to už tak veselé čtení nebylo.
Zdejší maraton je vypsán na čtyřech tratích, tedy 80, 58, 42 a 31 km s tím, že jsou určeny časové limity průjezdů kontrolami, na kterých vás při nesplnění limitu odkloňují na kratší trať. Našince, účastnícího se závodů v naší rodné hroudě, zvyklého na převýšení např. cca 2.000 výškových při 95 kilometrové trati (Silesia) proto napadne, a proč tyčasové limity a kontroly. Přátelé, bikeři, protože se tento závod koná v Alpách, ve známém lyžařském středisku a postavíte – li se doprostřed Saalbachu a podíváte se okolo, kolem samé stěny a skály. Pak se člověk nediví, že tratě mají převýšení 3.678 výškových metrů pro osmdesáti kilometrovou trať, 2.920 pro padesát osmičku, 1.980 pro 42 km a 1.160 pro 31 km.
Po pátečním příjezdu do příjemného penziónu Pavla Podoly, jsme se všichni odebrali k prezentaci a hned na nás dýchla atmosféra závodu. Velice nás zaujala perfektní organizace a předzávodní dění v místě konání. Po pozření pár Plzeňských léků v penziónu a povídání páně Podoly o tom, co nás čeká, jsme šli všichni na kutě natěšení, trochu zvědaví ale také trochu s obavami. Na startu jsme potkali dalšího opaváka Radečka Svěntného, s nímž jsme prohodili pár slov, a pokorně se zařadili na závěr startovního pole s vědomím, že dnes to nebude žádný sprint. Do závodu jsme vyráželi s tím, že Majkl, Giros a Pitbul chtějí zkusit absolvovat nejdelší trať, Bučo již dopředu avizoval, že se bude kochat, fotit a pojede trať některou z kratších.
Závod byl odstartován za znění „Tyroláckých šlágrů“ a pohledů a mávání všech závodníků, na vše snímající helikoptéru přelétající nad našimi hlavami. S Pitbulkeme jsme se dopředu domluvili, že pojedeme na pohodu a spolu a Majkla necháme bláznit vepředu. Tak se také stalo a užívali jsme si postupně, mírně se zvedající šotolinky a s napětím očekávali, kdy to přijde. A přišlo to brzy…šotolinka se změnila v kamení větší frakce a o mírnosti se již mluvit nedalo. Girosek nestačil zírat na svůj tachometr Sigma Rox 9, jak na něm skáčou nahoru procenta stoupání, až to tachometr přestal ukazovat úplně…takový údaj ještě ten malý mudrak asi nikdy neviděl. Shrnu, li to krátce, tři kopce nahoru, tři kopce dolů, na vrcholek se šlo, protože to už vážně nešlo…a kdyby někdo na tom kole seděl, asi by se překlopil. Po absolvování prvního vrcholku Panoramaalm ve výšce 1.650 n.m. a pohledu na vrchol druhý Westgipfelhütle ve výšce 2.100 n.m., se mi udělalo lehce nevolno a zvlhly mi oči, ale stálo se mi jelo dobře a postupně jsme se tam klikatými vracečkami vyšplhali. Kopec třetí, Zvölferkogel ve výšce 2.000 n.m., už byl ale něco jiného a padla na mě krize, neboť se tlačilo po kamenech připomínající skálu, kdy vám zámky na tretrách podkluzují, a tohle mě vážně nebaví. Dřel jsem, tlačil a malý mudrak na řídítkách ukazoval 0, takové stoupání prostě asi nezná, nebo jsem ho to ještě nenaučil. Na občerstvovačce na tomto vrcholu jsem strávil trošku delší čas, neboť jsem se snažil nadechnout a v mysli si zdůvodnit, jestli tohle je ta dovolená, kterou jsem si naplánoval. Poté následoval sjezd do 1.100 n.m., kde byla odbočka pro trať 58 km a já lehce záviděl, že to mají za sebou. Tady bohužel pro technické problémy s přehazovačkou musel skončit Pitbul a já se vydal hltat a „užít“ si další kilometry. Nohy už bolely a do kopců se jim už šlapat moc nechtělo, ale stále jsem si říkal že nejhorší mám za sebou a už to dojedu. Naštěstí byla tato část trati místy asfaltová, potom šotolina, ale pouze stoupání mírné, kilometry přibývaly a když jsem měl na tachometru 72 kilometrů, byl jsem ve výšce 1.100 n.m., což je výška startu a cíle a sjížděli jsme po asfaltové hlavní cestě k Saalbachu, říkal jsem si, „Super, mám to za sebou, to už dojedu v pohodě“. Pak tam ale stál takový jeden škaredý pán, v takové ještě škaredší vestě výstražné barvy a ukazoval mi rukou někam…někam do hory. A tak jsem odbočil do leva a nestačil se divit, kam to zase stoupám a v duchu si říkal něco nepublikovatelného. Vystoupal jsem tedy na Ossman Alm ve výšce 1.500, mírně naklesal na 1.200 a pak oči vytřeštil jak Hurvajz na to, kam ještě znovu musím…takže ještě na Rossmaldhütle ve výšce 1.600, což byla poslední kontrola a odtud už po šotolině klesal až do centra Saalbachu a do cíle. Po dojetí jsem byl moc rád, že to mám za sebou. Unavený, ale spokojený, že jsem závod absolvoval a těch 80 km dojel.
Celkově můžeme všichni říct, že organizace závodu byla skvělá, občerstvovačky skvěle zásobené a docela početné, trať byla tak výborně značená a nebylo absolutně možné zabloudit. Co mě velice mile překvapilo, byly krabice umístěné v průběhu trati, kde závodníci mohli odložit použité gely, obaly atd. a můžu říct, že podél trati jsem odhozené bidony, nebo gely jako u nás, s malými výjimkami, neviděl.
Můžu za nás za všechny říct, že jsme rádi, že jsme závod absolvovali. Byla to užitečná a příjemná zkušenost a byli jsme plni nových zážitků, o čemž jsme pak dlouho do noci všichni v penziónu Pavla Podoly, při usrkávání Plzeňského moku, diskutovali a „mudrovali“.
Giros
